I+J krotitelky divé zvěře
Když jsem bydlela ještě na Dobré Vodě, měli jsme tam takového kocoura, říkali jsme mu Karel. Karel byl hodně zvláštní, protože jste ho chvilku hladili a on spokojeně vrněl a v zápětí vám prokousl ruku, takže jsme mu přezdívali různě, kocour baskervilský, psychokocour atd. Zvířata miluji, takže jsem se i s Karlem snažila najít společnou řeč, což znamenalo neustále oblepené ruce náplastmi a úhybné manévry před jeho nečekanými výpady. Občas jsem si ho propašovala do pokoje, kde měl vždy plnou misku žrádla, což se mu zalíbilo natolik, že když někdo náhodou nechal otevřené dveře do sklepa, Karel neváhal, proběhl celý dům až ke mně k pokoji a už mi tam zvesela mlátil tlapkou do dveří, dokud jsem neotevřela. Docela jsme se ho ve spolek báli všichni, takže jsem vždy radši otevřela a mohl u mě být jak dlouho chtěl. V tu dobu ovšem přišly na našeho Káju choutky a tak měl tendence si všechno značkovat, což dělal nejradši u sebe ve sklepě, takže pak sklepem nebylo možné ani projít, fakt šílený zápach a tak jsem volala Ivě, co s tím, protože jsem věděla, že mají taky kocoura. „Vykastrovat, jedině vykastrovat ti pomůže…“ Tak jo, jednoho dne jsem se rozhodla a objednala jsem Karla na veterinu. Pak jsem byla u babičky na kafi a říkám jí, že Karel půjde na kastraci a ona mi na to řekla, „neblázni prosím tě, vždyť z něj bude gáááááj….“ Dodnes jsem jí tuhle její teorii nerozmluvila. Nadešel den D a Iva zazvonila u našich dveří, protože dělala taxíka. Vyběhla jsem a křičím: „Karel vzal roha, dělej, pojď ho hledat, za chvíli tam máme být!!!!“ Tak jsme s Ivou běhaly kolem baráku a křičely a volaly Karlovo jméno a pak když už vše vypadalo ztraceně, vracela jsem se domu a Karel ležel na botníku a jeho výraz „o co ti jako jde“ si pamatuji dodnes. Rychle jsem zavřela dveře aby mi neutekl, vytáhla cestovní tašku, tu nejpevnější co jsem měla a začala se pomalinku ke Karlovi přibližovat. „Kááááájooooo……“ šeptala jsem tichým hláskem a začínala litovat že nemám asbestový oblek. Pomalu jsem ho vzala a Iva mi podsunula tašku. „Dělej!“ Zakřičela Iva a já ho šoupla do tašky a rychle zapla zip. S tašky se začaly ozývat děsivé zvuky a skrz látku jsme viděly protínat drápky. „A sakra, dělej než to roztrhne!!!“ popadla jsem tašku a už jsme s Ivou sbíhaly schody k autu. Tašku jsem si dala pod nohy, Iva nastartovala a už jsme jely. Nohy jsem držela v bezpečné vzdálenosti, protože taška po Karlovo výbuších vzteku rychle měnila tvar. „To si děláš srandu ne, ten nás tu sežere…..“ slyšela jsem Ivu a jen jí říkala, „nekecej a šlápni na to, jinak jsme v háji“. Jenže z ničehonic se zip rozjel a Karel vystrčil hlavu a zle se na nás podíval a začal dlouze mňoukat a snažil se vyskočit z tašky. „Ty vole chyť ho, před náma jsou policajti!!!!“ –„Já na něj nesáhnu, já se ho bojím“ –„vždyť je to tvůj kocour!!!!“ –„Ne, prostě nesáhnu, mě kousne“. To už se Karel snažil dostat na přední palubovku. „Prosím tě dělej něco, vždyť nás zastaví“, slyšela jsem Ivu. No, tak jsem vzala noviny, stočila je do klubíčka a začala s nimi Karla sundávat z palubovky. Tomu se to samozřejmě nelíbilo a tak se rozhodl pro exkurzi auta. Vylezl mi na klín a koukl z okna. Pak přelezl pomalu dozadu na sedačky. Říkala jsem, si, tak to je fajn, tam když zůstane, tak to bude super. Jenže z ničehonic Iva pobledla a za jízdy se namáčkla na mou stranu. „Co blbneš Ivo, co se mačkáš, vždyť budem vypadat jak 4procentní!!!“ –„Jsi nějaká chytrá ne, vždyť on tu sedí na sedačce vedle mě!“ Naklonila jsem se a opravdu, Karel seděl na sedačce vedle Ivy a fascinovaně koukal z okna. „Prosím tě můžeš ho chytit?“ –„Ne“, dočkala se Iva mé odpovědi. Jenže Karlovi to bylo pořád málo a tak začal lézt Ivě pod nohy. „No, paráda, jestli zaleze pod pedály, je po nás.“ –„Mě je to fuk, já na něj nehrábnu, minule jsem měla obvázanou ruku 14 dní.“ Jenže pak mu Iva přišlápla ocas, když brzdila a on přeskočil ke mně pod nohy. Zvedla jsem si je a položila na palubovku a tak jsme dojeli až na veterinu. Tam už byl Karel tak apatický, že mu bylo vše jedno, jen tak ležel, tak ho Iva čapla a odnesla k sestřičce. Já nesla zbytek věcí a pořád říkala, „Kááááájo, to zvládneš…“ a sestřička mu něco píchla a ať si pro něj za 2 hodiny přijedeme. Tak jsme si pak přijely, Kája spal jak miminko, vzala jsem si ho domu a celou noc ho měla v pokoji. Docela jsem se bála, až v noci usnu, kdyby se probudil, co mi provede, naštěstí jsem se neprobudila s jizveným obličejem ani nic podobného, jen si Kája udělal potřebu, asi jako pomstu, na nejmíň dostupným místě jakým mohl, protože jít na písek je pod jeho úroveň, takže jsem po sléze musela přestěhovat celý pokoj, než jsem se k tomu místu dostala, ale za ten zbavený zápach ve sklepech to opravdu stálo. Kája je na Dobré Vodě dodnes a je z něj línej a starej kocour a už má asi 8 kilo, protože proč by se hýbal, když je teď ten gááááj a kočky už ho nezajímají…:-)