O vílách...
Jako snad každé dítě, i já jsem miloval pohádky..o Honzovi, o králích a princeznách, o čertech, a....... o vílách. Když mi bylo asi 7 let, jednu jsem si svým dětským rozoumkem obzvlášť oblíbil. Jmenovala se O panence z Vltavské tůně. Vyprávělo se v ní o jedné smutné,ale krásné vodní víle,která si snila svůj „pozemský sen“ a nikdo ji ho nepřál. Ta víla z toho byla moc smutná a nevěřila,že ještě někdy bude šťastná. Ale pohádky tu jsou od toho,aby končily šťastně a vesele.
Ptal jsem se mámy: „A mámo, existují víly? Já bych ji chtěl potkat, říct ji, ať není smutná... a že je moc krásná...“ „Ale kdepak ty hloupý“, povídá máma, „víly jsou jen v pohádkách“. Teď jsem byl smutný zase já. Chodíval jsem často k Vltavské tůni,už dávno jsem nebyl dítě, a hledal tu svoji vílu.
Až -...v tom se.objevila se, byla smutná,ale krásná..pohádkově krásná, tak jako víly z pohádky jsou. Rázem byl ze mě zase ten malý kluk a povídám: „Nebuď smutná, já ti povím pohádku,chceš“ A víla přikývla . Najednou už to nebyla ta smutná víla, byla to krásná, veselá Panenka ne z vltavské tůně, ale od Vltavské tůně,která se smála a s ní se smál celý svět.
A Tobě, mámo, chci po těch letech říct: - Víly jsou, jen je musíme umět vidět – víš?